Nepochybně patří k slavným husineckým rodákům. Po víc než stovce natočených filmů nakonec zemřel téměř v zapomnění. Je pohřben na místním hřbitově. Jaroslav Mareš se narodil 24. dubna 1921 v Husinci, v domě, který později musel ustoupit rozšíření cesty u autobusového nádraží. Otec byl lakýrníkem.

„Od začátku dvacátých let, až do roku 1931, pobýval s rodiči ve Francii, kde jeho matka zemřela na tuberkulózu. Doma se vyučil zámečníkem a už od mládí hrál v ochotnických souborech. Po válce se stal profesionálním hercem. Hrál v Činohře 5. května (1945 – 1948) a v Divadle státního filmu (1948 – 1952). V letech 1952 – 1988 (do odchodu do důchodu) vystupoval v činohře Národního divadla. V padesátých letech vystupoval na estrádách.

Jaroslav Mareš účinkoval rovněž v televizi. Úspěšně se uplatňoval v zábavných rozhlasových a televizních programech.

Takto mluví o svém pohnutém životě.

„Jardo Marais mi říkal Karel Effa. Dětství jsem totiž prožil ve Francii. Pocházím ovšem z Husince, kde se narodil Jan Hus a pak já. Moje zbytečná skromnost mi nedovoluje se jmenovat na prvním místě. Po první světové válce tady byla dost bída, a tak táta odjel na nábor pracovat do Francie. Byl výborný a všestranný lakýrník. Po půl roce nám poslal peníze, abychom mohli s mámou přijet za ním. Dojeli jsme do Vernonu. Tam bylo tehdy zvykem, že dělníci chodili do práce v modrácích, v jedné kapse láhev vína, ve druhé veku bílého chleba proloženou paštikami či sýrem. Táta trval na tom, aby mě vyslovovali co nejsprávněji, a tak jsem se psal Mares. Jaroslav ale neprošlo, Francouzi by tak dlouhé jméno nepřežili, a tak mě překřtili na Žaka.

Maminka pocházela od Vodňan. Byla šikovná a hrozný dříč. Tak, přestože dělala ve Vernonu ve fabrice, po večerech ještě štrikovala Francouzkám krásné šaty. Jednou mi upletla žlutý svetřík a povídá: „Jaroušku, tady počkej, hezky seď a nehejbej se. Půjdeme se tetám pochlubit, jak jsem ti to pěkně upletla.“

Já zůstal stát před krámem s roletou, kterou právě někdo krásně natřel fialovou barvou. Pochopitelně, že jsem se o ni při čekání na maminku opřel… Přišli jsme k tetám, které tedy mohly obdivovat krásný pruhovaný, žlutofialový svetr. Je to jedna z mála vzpomínek na maminku, které mi zbyly. Byl jsem ještě malý chlapec, když umřela v nemocnici na tuberkulózu. Zůstal jsem pak s tátou sám, pochovali jsme ji na hřbitově ve Vernonu.

Táta pracoval v Rouenu ve velkých loděnicích. Chodil jsem tam do školky a poznal poprvé biograf. Ještě němý. Táta s maminkou chodili do zahradní restaurace, kde se promítaly filmy. Vstupné bylo jeden frank, kdo ale seděl za plátnem, platil jen padesát centimů. Obraz tam byl také dobře vidět, jen byly obrácené titulky. Tam jsme tedy sedávali, a já s nadšenýma, rozzářenýma očima, zbožňoval Chaplina. Pamatuji se, jak předváděl v Evropě tehdy jen málo známý moderní tanec. Začal jsem též tančit a lidé mi házeli peníze. Bylo to mé první veřejné vystoupení a první honorář. Poznal jsem v oné restauraci Friga, Rin-Tin-Tina a všechny ty další báječné legendy.

Šťastné dny ale netrvaly dlouho. Maminka začala stonat a já po jejím odchodu skončil na rok v sirotčinci, než mě dal tatínek do péče jedné rodiny. Jmenovali se Blanamovi a nebyli to vlastně ani Francouzi, ale Baskové. Paní jsem říkal maminko, měla dvě svoje děti, jednoho chlapce z Belgie a mě.

Francie za první světové války značně hospodářsky vykrvácela, daleko více než Německo. Ztratila i mnoho práceschopných obyvatel, skoro v každé rodině oplakávali mrtvého. Když jsme tam ve dvacátých letech přišli, nabízeli tátovi občanství i pozemky. A on to tehdy nepřijal, což se později ukázalo jako velká chyba, stejně jako to, že byl v odborech. Když přišla krize, prefekt mu vzal jako cizinci pracovní povolení a jeli jsme v roce 1931 šupem do Prahy, přesněji řečeno domů do Husince k babičce.

Odjížděli jsme ze země mého mládí v malém náklaďáčku, deky, peřiny, nábytek. To, co se nevešlo, prodal táta vetešníkovi. Nechali jsme tam i náš statek včetně množství králíků, které táta choval a rozdával. Bez králíka od nás neodešla žádná návštěva…

Když jsme tehdy odjížděli, přeskočil můj pes Medor plot a běžel za naším autem, já seděl na korbě a plakal. Medor běžel stále, až už nemohl. Chtěl jsem vyskočit za jízdy a vrátit se k němu, ke svým šťastným dnům. Nakonec Medor i statek zmizeli za obzorem, vše časem přebolelo, jenom dlouho, velmi dlouho jsem nemohl žádného psa mít….

Přijeli jsme do Čech. I zde krize vrcholila. Bylo to hrozné. Koukal jsem zděšeně kolem sebe. Na polích kolem Husince tahaly pluhy a žebřiňáky místo koní vyhublé krávy, to by v Normandii nebylo myslitelné! Šeptával jsem zděšeně – táto, já chci pryč, tady přece žijí samí barbaři. Češtinu jsem ve Francii poněkud zapomněl, mluvil jsem tak nějak francouzsko-česky. Ve Francii jsem se učil výborně, teď jsem měl ve škole problémy. I když jsem měl vlastně ve vzdělání náskok. Táta nakonec získal práci v Českém Brodě jako – dnes by se řeklo – malíř jakýchsi billboardů či figurín. Nebyl tam však dlouho, pohádal se s majitelem a byl rok bez práce. Což byla v té době katastrofa. Český Brod byl v té době v rukou sociálních demokratů, kteří se snažili život lidí bez práce, jak to šlo, ulehčit. Poznal jsem tak záhy, jak chutná obecní polévka.

Chodil jsem do Masarykovy dělnické akademie, později do Českého Brodu do měšťanky. A nemohl jsem stále dohnat češtinu. Mou nejčastější známkou z rodného jazyka byla čtyřka. Sloh jsem měl ovšem výborný. To mě bavilo už ve Francii, kde jsem si i přivydělával, když jsem psával statkářským synkům, kteří často pílí a talentem zrovna nevynikali, domácí slohové práce. Napsal jsem třeba tři, nejlepší si ponechal a dvě prodal po franku.

A poznával pomalu třídní rozdíly a nespravedlnost – synkové patřičně bohatých sedláků šli domů s jedničkou a já většinou s dvojkou.

Přežili jsme nejhorší dny. Táta pak dostal práci v továrně Ogar v Praze ve Strašnicích, mnohem později to bylo vývojové oddělení Javy. A já se tam učil zámečníkem. Chtěl jsem se sice stát malířem nebo jít v tátových stopách a vyučit se lakýrníkem, protože mně se tátovo řemeslo moc líbilo.

Vzpomínám, jak maloval, jak jsem tomu já říkával, zpívané obrázky. To mě poslal v neděli pro za dvě koruny míchaného piva. Napil se, začal malovat a ke každému detailu svého obrázku si pobrukoval jinou melodii. Zpíval si šlágr, když maloval listí, svůj šanson měly velehory, jiný zase vesnický voříšek u své boudy či kopretiny ve váze. Chtěl jsem také jednou tak v pohodě popíjet míchané pivo a prozpívat se životem nad svými obrázky, ale měli jsme na výtvarnou výchovu profesora, který kladl důraz spíše na rýsování než na kreslení, a tak jsem nakonec místo u plátna a palety skončil u rýsovacího prkna. Učil jsem se zámečníkem a přiznávám se – vůbec mě to nebavilo. A opravdu jsem nikdy dobrým zámečníkem nebyl….

Byl jsem v té době dlouhým urostlým klukem plným energie, kterou jsem chodil utrácet do místní DTJ – Dělnické tělovýchovné jednoty. Psal se rok 1937 a já jsem se přes tuto organizaci dostal k sociální demokracii, stal jsem se jako šestadvacetiletý nejmladším předsedou v místní odbočce Sociálně demokratické mládeže. DTJ bylo vlastně její sportovní složkou. „Detejáků“ bylo v Českém Brodě víc než Sokolů. A řádně jsme se hecovali. „Chceš-li míti z dítka vola, pošli si ho do Sokola,“ byla jedna z našich oblíbených průpovídek. Sokolové nám ovšem nezůstali nic dlužni. Tak jako oni měli populární sokolovny, my měli své „liďáky“, kam jsme chodívali cvičit.

Součástí našeho lidového domu bylo i divadlo a biograf, kde jsem spatřil svůj první zvukový film. Hrál jsem tu i svou první roli. Bylo to v dětské opeře, kterou s námi na měšťance nastudoval náš třídní profesor. Dali jsme ji název Stavíme si město nové a každý jsme zpívali několik rolí. Mělo to jít dokonce do rozhlasu, přijeli tam s technikou, ale kluci nějak popletli party, a tak se to nakonec nevysílalo. Má první premiéra se tedy moc nevydařila. Ve Strašnicích jsem v divadle spojeném se sociální demokracií pokračoval. Byl zde v té době významný divadelní ochotnický spolek Aragon. Na Vinohradech pak jakýsi Václav Válek vedl soubor Zapadlí talenti. Byla to též levicová scéna, měli dokonce svá vlastní slova na hry a písně Voskovce a Wericha. A my s nimi měli dost silnou družbu. Vedli je dva židovští chlapci a zde začínal svou hereckou dráhu třeba Pepík Pehr. S Aragonem jsme zprvu hráli jen scénky proložené zpěvem, později jsme si troufali i na větší celky. Se Suchomelem, který později působil jako profesionál v Divadle mladých, jsme vytvořili dvojici jako Voskovec a Werich. Zdůrazňuji jako. Osvobozené divadlo nás všechny nakazilo, bylo naším velkým vzorem…“

Mareš získal za herecký výkon ve snímku Zocelení (1950) Státní cenu (1951) a v roce 1982 se stal nositelem titulu Zasloužilý člen Národního divadla. Po odchodu na odpočinek se stáhl z veřejného života a v devadesátých letech již vůbec veřejně nevystupoval. Jaroslav Mareš zemřel po dlouhé nemoci a v zapomenutí 29. října 2003 v Praze ve věku osmdesáti dvou let.“

Převzato z: Vlastník Jiří, 10. 11. 2005, http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2006120545

Husinec připomíná herce Jaroslava Mareše, který se tu narodil před 95 lety (článek ze 4. května 2016)

Město Husinec připomíná zejména mladé generaci herce Jaroslava Mareše. Letos v dubnu by mu bylo 95 let.

Zásluhou historika Milana Vančury se v Husinci mluví o rodákovi, který 36 let působil v činohře Národního divadla a natočil 70 filmů.

Herci je věnována výstava, při jejímž zahájení lidé viděli například ukázku z filmu Dnes neordinuji z roku 1948.

„Jsem ráda, že se Jaroslavu Marešovi věnuje pozornost. Husinec má hodně významných rodáků, musíme si stále připomínat, že kromě našeho mistra Jana jsou to i další,“ říká starostka Ludmila Pánková.

Podnět ke vzniku výstavy dal místní historik Milan Vančura. „Když jsem se bavil s mladšími obyvateli Husince, zjistil jsem, že vůbec Mareše neznají.

To mi připadalo zvláštní, protože je to jedna z osobností, které překročily regionální hranice. Tak jsem si říkal, že by bylo dobré ho připomenout a domluvili jsme se, že uspořádáme výstavu,“ vzpomíná.

Na zahájení dorazila i hercova dcera Veronika. „Je velice milé, že si vzpomněli na tatínka, že se snaží nynější generaci trochu přiblížit tu dřívější dobu,“ komentovala.

V Husinci sice její rodina již nežije, ale při vernisáži narazila například na obyvatelku, jejíž dědeček byl kmotrem Jaroslava Mareše.

Na Jaroslava Mareše vzpomínal také Vladislav Beneš, herec Národního divadla. „Já jsem s Jardou seděl v jedné šatně, když jsem přišel do Národního divadla v roce 1983. Už od začátku řekl, že si budeme tykat, a okamžitě se z nás stali, myslím, dobří kamarádi,“ řekl. Vladislav Beneš se také oženil s nejmladší dcerou Jaroslava Mareše Veronikou.

Autor: Václav Malina Pořad: Zprávy | Stanice: České Budějovice