Od Zdíkova se ubíral do husinecké kotliny Alois Jirásek, Jan Neruda sestupoval k ní z Vlachova Březí a od vodňanské a chelčické strany připutoval Antonín Slavíček, setkav se tu s historikem Jaroslavem Gollem, který podnítil toto putování. Slavný impresionista stačil si jen stručně poznamenat večerní dojem na jedné skalce a odjel, nenaleznuv tu nikde nocleh. Bohužel jen „zpovzdáli“ zhlédl rodiště uctívaného „světce“ Mikoláš Aleš, doprovázený z Vodňan na jedné cestě Františkem Heritesem. Vzpomínali i Svatopluka Čecha, který před časem „tuto naši Palestýnu“ navštívil s vodňanskými přáteli.

Kdy zde byl Antonín Sova, tak citlivě evokující krajinu „mládí Jana z Husince“, se nepodařilo zjistit. Neprošel jí jistě lhostejně. Znal ji už z vyprávění otcova, jenž pocházel z hodinářské dílny v Klášterci nedaleko Vimperka.

„Tady se těžce žije a pozdě zraje.“ To naplno platí o prvním známém místním malíři Josefu Krejsovi. Sám zrozen z bídy, nejlépe jí rozuměl. Jezdíval za ním Ladislav Stehlík (spisovatel z nedalekých Bělčic) spolu s Dr. Antonínem Křížem, zdejším rodákem, do starého patricijského domu, jejž celý vyzdobil sgrafity, kde měl i dílnu u přítele nakladatele Arnošta Fidlera, svého „dvojčete“.

U něho malovával na „prkejška“ své kosárkovské „pohádky“, u něho vysedával pod hodinami s kukačkou nad destičkami zimostrázu, aby do nich vyryl dřevoryt Šumavské Madony nebo Husova rodného domku, jež pak barevně tiskl po japonském způsobu.

Bohémsky drsný, těžkopádný, tajíval pod suky slov cit dojímavě něžný, zjitřený horečkou souchotinářů, cit, jejž skrýval před neúplatnou pochybovačností rodáků. Vymykal se jim jak způsobem života, tak vnitřním habitem.

Vodíval nás k „větrnému království pasáků“ na Babí hůrku; tam malovával nejraději. Tyto končiny turisté míjejí – ale v nich je ztajena pravá duše Husinecka.